Vodní dýmka: Staletí skrytá v oblaku kouře

Z reproduktorů se linou tóny šplhající nahoru a dolů po exotických arabských stupnicích, usměvaví muži sedí v kruhu kolem nízkého stolu a všude vládne pohodová atmosféra družného veselí. Namísto pivních půllitrů však na stole stojí vodní dýmka. Šlahoun koluje z ruky do ruky a z úst do úst a čas od času se usměvavé tváře ztratí v oblaku hustého voňavého kouře.

Pokud jste již navštívili některou z muslimských zemí, jsou vám výjevy podobné tomu, který jsme popsali v úvodu článku, zcela jistě důvěrně známy. Vodní dýmka, jinak též zvaná shisha, hookah či nargile, je totiž neoddělitelnou součástí kultur muslimského světa jako jsou Spojené arabské emiráty, Egypt, Tunisko, Maroko, Turecko, Írán, ale i některé části Balkánu a Indie. 

Abychom vám přiblížili význam vodní dýmky pro výše jmenované kultury –⁠ při setkání s přáteli by na stole scházela asi podobně, jako by nám scházel půllitr spodně kvašeného ležáku. Její kouření je zkrátka způsob, kterým přátelé a rodina oslavují svá setkání a posilují své vztahy a společenská pouta. Kouří se nejčastěji v kombinaci s čajem, kávou a někdy i tradičními sladkostmi.

Staletí v oblaku voňavého kouře

Tento zvyk není rozhodně žádnou novinkou, ač není tak starý, jak jste si možná mysleli. První dochované zmínky o vodních dýmkách totiž pocházejí z Indie z 16. století. Právě tehdy jako výsledek zámořského obchodu zprostředkovaného britskou Východoindickou společností vzniklo celé odvětví indického sklářství. Spolu s ním (a celosvětově zvyšující se popularitou kouření tabáku) pak i první shisha. 

Z Indie se rychle rozšířila nejprve na dvory perských panovníků a v 17. století byla již neodmyslitelnou součástí výbavy domácností vyšší společnosti. Řemeslníci se předháněli v tom, kdo vytvoří „nargile“ (tak se jim v Persii říkalo) ve vyšší umělecké kvalitě, čímž neustále posouvali nejen jejich vzhled, ale také technologický vývoj a vůbec kvalitu kuřáckého zážitku.

Obrovská popularita navíc dala vzniknout zcela novému řemeslu –⁠ obsluhovačům vodních dýmek. Toto povolání díky své navázanosti na vyšší vrstvy bylo dobře placené a rychle si získalo velkou prestiž. 

Kdo má pod turbanem, dá si nargile!

V následujícím století se vodní dýmka rozšířila do Osmanské říše (předchůdce dnešního Turecka), kde docházelo k dalším estetickým i technickým inovacím zejména ve zručných rukou zdejších kovářů. Výsledkem bylo mosazné zdobení nádoby i šlahounu zejména symboly královského majestátu i náboženskými výjevy. 

Nargile se na tureckém sultánském dvoře kouřila po slavnostních večeřích i po úspěšných diplomatických jednáních. Tím se ještě silněji vepsala do místní kultury. Sdílení vodní dýmky se stalo symbolem vzájemné důvěry a naopak –⁠ nenabídnout ji svému hostu byla forma vyjádření pohrdání a hluboké urážky.

Vodní dýmka a faraoni? O pár tisíc let to nevyšlo…

Velkou transformaci zažilo kouření vodní dýmky v Egyptě v 19. století. Tehdy se tradiční suché a silné tabáky začaly za účelem zjemnění smíchávat s medem nebo melasou a později i s různými druhy ovoce. Této směsi se začalo říkat Mu’Assel, což doslova znamená „s medem“, ale termín se přeneseně používá pro jakoukoliv ochucenou formu tabáku. Aby všechny ty nové chutě vynikly, nastala potřeba kouř ještě více zchladit. Tehdy vzniklo „srdce“, jehož obdoby se v dýmkách používají dodnes. 

V té době se již kouření vodní dýmky rozšířilo téměř do všech vrstev společnosti. Vznikaly dokonce veřejné kuřárny, jakási obdoba evropských hospod a kaváren, kde se během kouření setkávali bohatí i chudí. To, co původně bylo výsadou privilegovaných vrstev, se tedy stalo naopak symbolem rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich společenské postavení, původ nebo pohlaví. A tak je tomu vlastně ve většině světa dodnes!

A co vy? Už jste navštívili některou z výše zmíněných zemí a ochutnali společně s místními vodní dýmku? Nebo jste si dokonce nějakou přivezli s sebou zpět domů jako suvenýr?

Předchozí

Dovolená na Mallorce: Tip na 5 krásných pláží, které vás budou bavit

Následující

Dovolená v Egyptě: Potápění v Marsa Alam